Kdyby
otázkou kolik je hodin začal moderátor televizní debatu v neděli
v poledne, pozvaní politici by se určitě začali přít, komu jdou hodinky
správně a komu ne, která strana je tím pádem o krok napřed a která sto let za
opicemi. Mnozí by jistě využili nabídnuté šance k tomu, aby nepříjemné
otázky předem smetli ze stolu s tím, že v tak krátkém čase na ně
nemohou zodpovědně a vyčerpávajícím způsobem odpovědět. To byste koukali, co
všechno by nabalili na zdánlivě nevinnou a prostou otázku. Určitě by překonali
oblíbený parlamentní fígl, kdy se k vyhlášce třeba o emisních limitech
nenápadně přibalí nařízení, že od prvního ledna příštího roku se u nás bude
jezdit vlevo, a obojí se spláchne jedním hlasováním.
Asi
před deseti lety jsem začal dělit otázky na tři druhy – podle toho, proč se
ptáme. Buď se ptáme proto, abychom se dověděli, co ještě nevíme. To jsou ty
nejpřirozenější otázky. Nebo se ptáme na to, co sice víme, ale ptáme se proto,
abychom dokázali, že tázaný je blb, který to neví. Tyto otázky kladou
examinátoři a naše děti. Na tom taky není nic divného. A pak jsou otázky
usvědčovací. Tazatel nejen že sám nic neví, ale hlavně kolikrát neví, na co se
vlastně má zeptat. Soudci a policisté mají tyhle otázky v popisu práce a
je to v pořádku. Ale nezdá se mi v pořádku, že média už pomalu ani
jiné otázky neznají. Jako by se reportéři trumfovali, kdo si namaže na chleba
větší celebritu. Nebo naopak, kdo se jí nejvíc zalíbí. V takovém případě
reportér klade otázky zavděčovací. Vida, máme čtvrtou kategorii. Otázky prvního
druhu, zjišťovací, které mi mají zprostředkovat nové poznání, scházejí na
úbytě.