15. března 2013

Habemus Papam!

Ten zhruba měsíc od nečekané abdikace Benedikta XVI. do zvolení Františka I. se na naší scéně vyznačoval publicistickou bezradností a nezájmem. Nazval bych to mediální sedisvakancí. Jako by nikomu nedocházelo, že kdo stojí v čele katolické církve, je pro fungování světa milionkrát důležitější než kdo zrovna předsedá OSN.

Když se konspirační teorie ukázaly jako liché a donekonečna omílané pedofilní skandály už nudily, Vatikán z mediální mapy opět zmizel a vrátil se až se senzacechtivými spekulacemi, jestli příští papež bude černoch, homosexuál nebo dobře utajený satanista. To by totiž zase bylo o čem psát a žvanit.

Naši jinak přeoprsklí mediální mudrlanti vybouchli na celé čáře. Zřejmě si uvědomili, na jak tenký led by se museli vydat, ale ani to je nepřimělo poučit se o základních věcech a pojmech. Papeže volilo „takzvané“ konkláve, jak důsledně psali na „takzvaném“ idnes.cz. Česká televize nechala při zprávách v malém okénku čadit bílý dým a urputně dojížděla připravenou reportáž. Tak jsme po dvou minutách ignorace kouřového signálu přepnuli na TV Noe, kde přenášeli dění ve Vatikánu, a přes hodinu se nořili do atmosféry nadějeplného očekávání.

Aby byly jasné moje souřadnice: jsem formálně pokřtěn, ale ne u katolíků. Prohlašuji se za kacíře a svůj vztah k Bohu definuji jako bergmanovský. Stejně jako slavný filmař, pastorský synek, se s Bohem přu, když už na mě přijde potřeba se s ním vůbec bavit. A k otázkám víry se pochopitelně nevyjadřuji z pozice teologa, nýbrž člověka, jenž celý život hledá pevný bod, kterého by se podržel.

Katolík mi teď může vytknout, že kecám do něčeho, co mi nepřísluší. Možná, ale papež přece není pouze vnitrokatolická figura. Má význam nejen pro jednu a čtvrt miliardy katolíků. Má ho přinejmenším pro celou euroatlantickou, tedy moji civilizaci. A spoluurčuje její směřování. Proto je mi do toho zatraceně hodně.

Na co se nový papež zaměří, to se dotkne i bezvěrců a protestantů, ba i židů a muslimů. Vatikán prostě je mocný politický faktor. Z konkláve totiž také mohl vzejít představitel „teologie osvobození“, tedy sociální aktivista, pro nějž je teologie podružná, nebo fanatik usilující o návrat středověku a upalování kacířů.

Z mého laického pohledu druhý vatikánský koncil před půl stoletím odstartoval program přibližování Boha lidem. Jan Pavel II. tento program dokončil a Benedikt XVI. přenastavil výhybky, neboť nadešel čas přibližovat lidi zpátky k Bohu. Ve svém věku už asi neměl sílu na tuto novou kolej vypravit vlak. A zřejmě vytušil (poznal, dostalo se mu osvícení), že právě teď je příhodná situace, aby rozložení sil v konkláve zvolilo toho správného a jedině povolaného vlakvedoucího.

Je-li tomu tak, Benediktovi XVI. se podařil geniální tah. Novým papežem se stal konzervativní učenec, profesor teologie, Evropan a Latinoameričan v jedné osobě. Čekám od něj, že bude víru restaurovat, nikoli reformovat nebo vracet někam zpátky. Svět totiž ze všeho nejvíc potřebuje oživit odumřelou schopnost věřit vůbec něčemu a žádný inovovaný produkt ho nespasí. Všelijaké instantní „víry“ typu „snadno a rychle“ ho jenom vedou do záhuby.

Byť se mě to formálně netýkalo, prožíval jsem konkláve s velikým napětím a obavami. Paradoxně většími než o nedávné volbě našeho prezidenta. Ať se nám to líbí nebo ne, valná shromáždění OSN nebo summity EU mají ve srovnání s konkláve dopad na osud světa asi jako výroční zpráva baráčnické rychty.

A když pak ve středu 13. března ve čtvrt na devět večer František I. vyšel na balkon, všechno to ze mě spadlo. Nic jsem o něm nevěděl, nikdy předtím jsem ho neviděl, ale řekl jenom pár slov, a už mě ujistil, že to byla šťastná volba.

Nemám pro to racionální vysvětlení a ani mě nenapadne, abych ho hledal. Z toho člověka něco svítilo na plný pecky a já jsem ten večer šel po dlouhatánské době spát s čistou myslí zbavenou tíživých profánních starostí. Spal jsem jak zabitý, ráno vstal odpočinutý a napsal tenhle článek.

5. března 2013

S Klausem na věčné časy

a nikdy jinak, přeložil jsem si z češtiny do češtiny včerejší usnesení senátu o obžalování Václava Klause z velezrady. O končícím prezidentovi jsem toho napsal už dost a neměl jsem potřebu se k němu vracet. Ale senát mě donutil.

Není to první a jistě ani poslední případ, kdy někdo podal žalobu na hlavu státu kvůli vykonstruované pitomosti. Krásný precedens je „aféra Lewinská“, jak si jistě vzpomenete. Bill Clinton se nechal v Oválné pracovně orálně uspokojit a v základech se kvůli tomu otřásla nejen celá Amerika, ale ještě půlka zeměkoule.

A ani tenkrát nikoho nenapadalo říct, že muž, který rozhoduje o chodu světa, má právo na své vrtochy, a že když mu to pomůže udržet myšlenku a moč, ať si klidně vedle Oválné pracovny má ještě Hranatý harém, kde si může mezi dvěma důležitými podpisy urovnávat myšlenky v hlavě.

Všechno je totiž pouze otázka formátu osobnosti. Jeden věčně ožralý ministerský předseda vyhrál poslední světovou válku, zatímco náš ministr financí akorát prochlastal kredit pravicové politiky až do mnohaciferných červených čísel.

Tak tedy máme impeachement po česku. A prezident je obžalován rovnou z velezrady, tedy největšího možného zločinu, jakého se lze dopustit. Petiční arch mi přišel mailem mockrát a dokonce nejednou i s ujištěním o vlastním podpisu od lidí, od jejichž soudnosti bych se toho nenadál. Většinou jsem jim odpověděl dosti nectně.

Odhaduju, že aspoň každý třetí politik je původním vzděláním právník, a tímto jim všem oznamuji, že bych se od nich obhajovat nenechal, ani kdyby za to naopak platili oni mně. Buď by měli vrátit diplom, a nebo se studem spláchnout, poněvadž podlehli nátlaku lůzy, jež si osobuje už i právo na vyklad ústavy, kterou jakživa nedržela v ruce, a i kdyby, nebyla by schopna přečíst ji na jeden zátah a něco si z ní pamatovat.

Můžeme se tomu divit, můžeme s tím dokonce i nesouhlasit... Ale nemůžeme nic změnit na faktu, že Václav Klaus pouze využil své pravomoci, kterou mu dává ústava. Jak v případě amnestie, tak s otálením podpisu Lisabonské smlouvy. Možná svých pravomocí využil nevhodně, ale každopádně v souladu s platnou literou zákona. A přes to vlak nejede.

Senát jako pojistka demokracie selhal, a ne poprvé. Co se divíme, když je svým momentálním složením a průměrným IQ čtvrté cenové skupiny něco jako rádobyelitní odborářský klub. Lepší výstupní kontrolu legislativních zmetků made in dolní komora si už fakt neumím představit.

Nyní záleží na ústavním soudu, jestli se zachová ústavně a smete žalobu se stolu jako nekompetentní, a nebo se stane hlásnou troubou běsnící lůzy. Prezident si to možná pěkně polepil, když na ústavní soud kašlal a nechal ho živořit v minimálním počtu soudců, ale chci věřit, že tito soudci jsou dostatečně soudní a nebudou se mu mstít. O Klause totiž vůbec nejde. S politickým výkladem práva snad máme zkušeností víc než dost.

Nebýt „impeachementu“, pan profesor by časem tak nějak vyšuměl. V EU je na indexu a na domácí scéně na něj taky nikdo není dvakrát zvědavý. Návrat do ODS? Tím by se definitivně pohřbila. Exprezident by si leda tak mohl založit ÚSOVK – Ústav pro studium odkazu Václava Klause – a šéfovat mu, dokud by ho nevynesli z ředitelny nohama napřed.

Senátní žaloba mu paradoxně zajistila politickou nesmrtelnost. Teď si třeba může založit stranu a vyhrát volby. Inu, jak už stojí v kapitole Švejk simulantem: „Tak jste si, lumpové, mysleli, že vám ta komise pomůže,“ povídá pan obršt, „drek vám pomohla.“ A mně nezbývá než parafrázovat:

Tak jste si mysleli nebo nechali nakukat, že vám ta petice pomůže. Drek vám pomohla. Naopak jste si tu nenáviděného Klause zabetonovali na věčné časy. A jestli se vám ho podaří ještě zavřít, máte dalšího mučedníka do pořadníku na blahořečení. Já se z jednoho ješitnýho dědka nezjančním, zato vy kvůli němu budete mít bezesné noci ještě dlouho potom, co se vám i z onoho světa bude drze a povýšeně vysmívat. Dobře vám tak!