Vánoce jsem nikdy neměl rád, poněvadž jako ve většině
rodin měly i u nás podobu groteskně škrobené hry na šťastnou rodinu. A jelikož
jsem nebyl grázl, který umí utíkat z domu, nějak jsem je vždycky spořádaně
přetrpěl. Na Vánocích jsem měl nejradši, že jsem pak po nich směl vlastnoručně vyhodit
odstrojený stromeček z okna na dvůr.
Na gymnasiu jsem si za tohle každoroční theatrum pimprlum vymyslel pomstu:
odjedu na Štědrý den sám do zapadlého města, kde jsem nikdy předtím nebyl a kde
mě nikdo nemůže znát. Ubytuji se v prázdném hotelu, koupím si flašku na pokoj a
budu si tam čumět do stropu. Personál se patrně bude strachovat, že se jim tam
nastěhoval sebevrah, ale já se dopoledne proberu a uvidím, jestli mě zaujme
město a budu po něm courat a zůstanu do Štěpána, nebo jestli sednu do prázdného
vlaku a vrátím se.
Zrušit Vánoce se mi podařilo až po rozvodu. A už jsem
nemusel nikam odjíždět, bydlel jsem v pronajatém podkroví na kraji Prahy, kam
by se za mnou stejně nikdo neplahočil. Pouze jsem musel tvrdě odmítat naléhavá
pozvání, že přece o Vánocích nezůstanu sám. Ale já jsem chtěl být sám. Na
Štědrý den jsem si ostentativně pekl bůček a začal se jím cpát už v poledne.
Proignoroval jsem takhle v pohodě a svobodně spoustu Vánoc, dokud jsem zas
nezaložil novou rodinu.
Ale nikdy jsem nikomu Vánoce neupíral. I když mi byly
odjakživa lhostejné, vadilo mi z principu, že je soudruzi přejmenovávali na svátky klidu, míru a pokoje a Velikonoce
na svátky jara. – „Děti pracujících se již nerodí ve chlévech.
I Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho Děda Mráz,“
pronesl Antonín Zápotocký v legendárním projevu k Vánocům 1952. To mi bylo
přesně deset měsíců a vnucovaný kult Dědy Mráze jsem ještě ve školce a na
obecné zažil. Logicky jsem pak Dědu Mráze zařadil mezi své úhlavní nepřátele a
jednou jsem se mu dokonce trochu pomstil. To bylo tak:
Před pětatřiceti lety, když jsem byl začínající
jazykový redaktor, mi tehdy jeden rovněž začínající nordista přinesl titulky k
švédskému filmu a v dialogu figuroval Děda Mráz. V obraze ovšem nikde nebyl, a
tak jsem se zeptal, odkdy ten rudej dědek straší i ve Stockholmu. On na to: „Nestraší,
oni mají takového vánočního skřítka. Jmenuje se Jultomten, ale tomu by málokdo
rozuměl. Představ si Dědu Mráze jako trpaslíka.“ Praštil jsem do stolu a
zařval: „Když se ten skřet jednou jmenuje Jultomten,
tak bude v titulkách Jultomten! Děda
Mráz jen přes mou mrtvolu!“
S novou dobou přišly nové komerční moresy a dědek v
červeném k nám expandoval znovu. Tentokrát nepřijel na saních, ale přiletěl s American Air Lines z opačné světové
strany. Asi před osmi lety mě jeho všudypřítomnost vytočila tak, že jsem sepsal
a poslal mailem kolem zeměkoule manifest: Santa
Claus – marsch heraus! Tady nemáš co pohledávat. Do české kotliny patří
Ježíšek!
Tradice totiž nelze inovovat. Tradice musíme buď ctít
a dodržovat se vším všudy, a nebo se jich zřeknout se všemi důsledky z toho
plynoucími. Případně založit tradici novou a vyčkat pár století, jestli se
ujme. Ostatně Vánoce taky nejsou nic původního: křesťané ukradli pohanům slunovrat
a bolševici jim později ukradli i toho Dědu Mráze, neb to bylo původně pohanské
božstvo.
Něco ukrást, byť je to nemravné, nepostrádá logiku.
Logiku ovšem postrádá nechat se dobrovolně a vstřícně okrádat. Mám na mysli čím
dál větší ústupky naší civilizace čím dál halasnější menšině, kterou Vánoce
pohoršují. Britští obchodníci nemají ve výlohách vánoční výzdobu. Evropská
komise vydala statisíce propagačních školních diářů, ve kterých Vánoce mezi
svátky nejsou. A nejen ty. Muslimské, čínské a všemožné další svátky v diáři
figurují, křesťanské nikoli. Evropská komise však nelenila a ohlásila nápravu:
v příštím diáři v zájmu korektnosti nebudou už vůbec žádné náboženské svátky.
O samotné Vánoce přitom vůbec nejde. Té nové menšině
totiž z principu vadí všechno, co není potvrzeno v Koránu. Tak ať si v něm
listuje doma na poušti! První Židé přišli do Čech už před tisícem let a Vánoce
slavené křesťanskou majoritou jim nikdy nevadily. Proč? Poněvadž nemají shůry
předepsáno požidovšťovat zbytek světa.
Ono totiž není náboženství jako náboženství a není
svatá kniha jako svatá kniha. Nad tím bychom se měli ve vánočním rozjímání
zamyslet. Kdyby americký prezident místo na Bibli skládal slib na Korán, nebylo
by to totéž. A vůbec nejde o pravděpodobnou smršť následných právních sporů o
platnost slibu.
Já jsem si ta tři náboženství, která zasahují do mého
životního prostoru, seřadil do žebříčku. Judaismus je duchovní kvintesence pro lidi přemýšlivé.
Křesťanství skýtá duchovní útěchu i
těm, kdo jsou sami duchem chudší. No a islám představuje duchovní náhražku pro ty, kdo mají přemýšlení pro
jistotu zakázané.
Když pominu výkyvy a excesy v historii, zhruba takhle
jsou rozdány náboženské karty na začátku 21. století. Židé se ve svém uzavřeném
klubu dál věnují bádání v Tóře, křesťanství se potýká s krizí identity a snaží
se zamést pod koberec nutkavou otázku, jestli tady vůbec ještě k něčemu je, a
islám se nerušeně rozpíná.
Jenže v tomhle licitovaném mariáši se nehraje pouze o
Vánoce. V banku je celá naše evropská identita. A já jsem zase jednou nucen zaujmout
občanské stanovisko k něčemu, co mi osobně může být ukradené. Nuže, slyšte:
Vánoce si zruším sám, až mi zase někdy polezou na
nervy. A bude to moje soukromá záležitost. Ale jestli je zase někdo bude rušit
nebo přejmenovávat, oháněje se bůhvíjak vznešenými zájmy nebo ekonomickými
výhodami appeasementu, připíchnu si na čepici odznak s Ježíškem a půjdu je
bránit na barikádách.
P. S. 2013 + P. F. 2014
Tenhle
fejeton jsem napsal před dvěma lety po dohodě s jistou redakcí. Jenže ta se zalekla
jeho politické nekorektnosti, a protože jsem svůj opus odmítl učesat, tak
nakonec nebyl zveřejněn. Pročež si ho dovoluji otisknout zde. Myslím, že za ty
dva roky se v dané věci nic moc nezměnilo – rozhodně ne k lepšímu. Kdo ještě trpí
na novoroční předsevzetí, ten ať nepřestává kouřit, ale raději ať skoncuje s
doktrínou korektnosti.