Pracoval jsem devět let v České
televizi, a když jsem tam v roce 1993 přestupoval z trochu jiné
branže, můj šéf se mě zeptal: „Jestlipak vůbec víš, co je to televizní pořad?
Na to je totiž přesná definice: Televizní pořad je časová výplň mezi dvěma
reklamními bloky.“ Záhy jsem se přesvědčil, že tomu tak skutečně je. A taky
jsem časem zjistil, že tahle smutná skutečnost není žádné polistopadové nóvum,
že tu něco podobného už bylo. Zalistujme tedy proti času, do doby, kdy aspoň u
nás ještě neexistovala žádná věda o médiích.
Jestli to není pravda, je to hezky
vymyšlená historka o tom, jak prvorepublikový ministr a předseda agrární strany
Antonín Švehla odbýval mladší spolustraníky poukazující na fakt, že Venkov, což
byl jejich partajní list, se nedá číst a že by to chtělo vyměnit redakci. A
Švehla prý pokaždé na to: „Pánové, klid. Dokud se Venkov dá rozřezat asi na
takovéhle kousky, na venkově ho lidi budou odebírat dál.“ Tehdejší novinový
papír byl ovšem jiný, dnešní hlazený a barevně potištěný se k zmíněnému
účelu použít nedá a krom toho suché kadibudky má už jenom pár chatařů.
Tenkrát totiž každý vydával svoje noviny pod svým praporem, a tak jako by legendárního Pláničku nenapadlo chytat za někoho jiného než za Slávii, Ivana Olbrachta nebo Jana Švermu by nikdy nenapadlo napsat článek do Venkova - stejně jako Ferdinanda Peroutku do Rudého práva. A i kdyby snad chtěli, stejně by jim to neotiskli. Pravidla hry byla jasná, každý věděl, kdo za koho kope a kdo za koho píše. Co je na tom špatného a komu to dnes může vadit? Proč proti tomu mediální rozumbradové tak brojí? Nejspíš proto, že jasná a jednoduchá pravidla vadí leckomu, a tak si lovci v kalných vodách najali mediální stratégy, kteří zatáhli do hry postmoderní mudrlanty, a ti už celkem úspěšně zpochybňují, že dvě a dvě jsou čtyři, aniž by tušili, pro koho vlastně pracují.
Dnešní migrace novinářů je zarážející a
podle mého soudu i nemravná. A už vůbec mi nejde na rozum, že metou spousty
novinářů – prohlašují to dokonce už studenti žurnalistiky – je teplé místečko
tiskového mluvčího nebo ještě lépe mediálního poradce či experta. Tak to už se
ta novinářská fakulta může rovnou přejmenovat na vysokou školu mediálně
manipulační. To že je naplnění svobody tisku, dělat hlásnou troubu svému
nadřízenému a žehlit na veřejnosti jeho kopance?
Mediální rozumbradové do mě pořád hustí, že
novinář vlastně nemá právo projevit názor, že má podávat objektivní informace.
Ale co je to objektivnost? Pouhá fikce. Nikdy nic takového neexistovalo a
existovat nebude. Absence názoru tu fikci ve skutečnost nepromění. Referovat o
něčem sine ira et studio, bez hněvu a zaujetí, je ovšem něco jiného než si hrát
na objektivitu. Taky mě vždycky pobaví upozornění, že „názory otištěné na této straně
nemusejí nutně vyjadřovat stanovisko redakce“. Jsem nadprůměrně pilným čtenářem
novin a posluchačem zpráv, ale za posledních patnáct let jsem ještě nikde na
žádné otevřené stanovisko redakce nenarazil.
Když o něčem načerpám poznatky, pak si
přece o té věci i proti své vůli musím něco myslet. A nejsem-li schopen něco si
o ní myslet, pak o tom nemám co psát do novin nebo mluvit do rozhlasu. Od
člověka, který mi zprostředkovává obraz světa, požaduju, aby myslel hlavou.
Svou vlastní, protože jinak je jen nastrčená loutka. Deklarovat, pro koho píšu
a vycházím a pro koho ne, je přece poctivější než se tvářit, že vysílám pro
všechny a pro nikoho zároveň.
Zlatá doba, kdy jeden novinář psal pro
národní socialisty, druhý pro agrárníky, třetí pro komunisty a tak dál. Bylo
v tom jasno. Dnes všichni píšou pro zadavatele reklam, takže je v tom
taky jasno. Akorát ne na první pohled. Případy, kdy článek na poslední chvíli
vypadne nebo se musí zkrátit na polovinu a ustoupit reklamní ploše, jsou běžné.
Každé médium také někomu patří a každý majitel neboli mediální magnát potřebuje
vycházet s politickou mocí, aby prosperoval. Magnát podporuje určitou
politickou sílu, která zas podporuje určitou lobby, jež si v magnátově
deníku zaplatí celoroční reklamu, čímž ho drží nad vodou, a redaktoři tudíž
nemají nárok vyjadřovat se kriticky o celoročně inzerovaném šuntu. Vždyť je to
tak průhledné! Proto mediální stratégové tak pilně a neúnavně mlží. Tak třeba
Lidové noviny a Mladá fronta dnes jsou jeden podnik. Podle tržní logiky a
současných ekonomických trendů by se měly oba deníky sloučit v jeden a
nazvat se dejme tomu „Lidová fronta zítra“. Jenže to zdání konkurence je pro
majitele asi výhodné, protože vytváří falešný obraz nezávislosti.
Určitě i dnes za muži a ženami v postavení
klíčovém, jaké míval Antonín Švehla, chodí deputace, že ty noviny nebo časopis
jsou fakt blbý a nedají se číst. A já to jasně vidím před očima, jak jim
dotyčná kompetentní osoba říká: „Dámy a pánové, klid. Dokud nám koncern X a
monopol Y zadávají reklamu, vycházíme dál a je úplně jedno, co píšeme a jestli
to lidi vůbec čtou.“
Dovolte mi proto, milí mediální magnáti,
jeden zlepšovací návrh. Jestli se věci mají opravdu tak, moje předplatné vás
věru nevytrhne. To mi ty noviny rovnou můžete házet za dveře stejně jako balíky
reklam, které nestačím odnášet do popelnice.
Žádné komentáře:
Okomentovat