Ten zhruba měsíc od nečekané abdikace
Benedikta XVI. do zvolení Františka I. se na naší scéně vyznačoval
publicistickou bezradností a nezájmem. Nazval bych to mediální sedisvakancí.
Jako by nikomu nedocházelo, že kdo stojí v čele katolické církve, je pro fungování
světa milionkrát důležitější než kdo zrovna předsedá OSN.
Když se konspirační teorie ukázaly jako liché
a donekonečna omílané pedofilní skandály už nudily, Vatikán z mediální mapy
opět zmizel a vrátil se až se senzacechtivými spekulacemi, jestli příští papež
bude černoch, homosexuál nebo dobře utajený satanista. To by totiž zase bylo o
čem psát a žvanit.
Naši jinak přeoprsklí mediální mudrlanti
vybouchli na celé čáře. Zřejmě si uvědomili, na jak tenký led by se museli
vydat, ale ani to je nepřimělo poučit se o základních věcech a pojmech. Papeže
volilo „takzvané“ konkláve, jak důsledně psali na „takzvaném“ idnes.cz. Česká
televize nechala při zprávách v malém okénku čadit bílý dým a urputně dojížděla
připravenou reportáž. Tak jsme po dvou minutách ignorace kouřového signálu
přepnuli na TV Noe, kde přenášeli dění ve Vatikánu, a přes hodinu se nořili do
atmosféry nadějeplného očekávání.
Aby byly jasné moje souřadnice: jsem formálně
pokřtěn, ale ne u katolíků. Prohlašuji se za kacíře a svůj vztah k Bohu
definuji jako bergmanovský. Stejně jako slavný filmař, pastorský synek, se s
Bohem přu, když už na mě přijde potřeba se s ním vůbec bavit. A k otázkám víry
se pochopitelně nevyjadřuji z pozice teologa, nýbrž člověka, jenž celý život
hledá pevný bod, kterého by se podržel.
Katolík mi teď může vytknout, že kecám do
něčeho, co mi nepřísluší. Možná, ale papež přece není pouze vnitrokatolická
figura. Má význam nejen pro jednu a čtvrt miliardy katolíků. Má ho přinejmenším
pro celou euroatlantickou, tedy moji civilizaci. A spoluurčuje její směřování.
Proto je mi do toho zatraceně hodně.
Na co se nový papež zaměří, to se dotkne i
bezvěrců a protestantů, ba i židů a muslimů. Vatikán prostě je mocný politický
faktor. Z konkláve totiž také mohl vzejít představitel „teologie osvobození“,
tedy sociální aktivista, pro nějž je teologie podružná, nebo fanatik usilující
o návrat středověku a upalování kacířů.
Z mého laického pohledu druhý vatikánský
koncil před půl stoletím odstartoval program přibližování Boha lidem. Jan Pavel
II. tento program dokončil a Benedikt XVI. přenastavil výhybky, neboť nadešel
čas přibližovat lidi zpátky k Bohu. Ve svém věku už asi neměl sílu na tuto
novou kolej vypravit vlak. A zřejmě vytušil (poznal, dostalo se mu osvícení),
že právě teď je příhodná situace, aby rozložení sil v konkláve zvolilo toho
správného a jedině povolaného vlakvedoucího.
Je-li tomu tak, Benediktovi XVI. se podařil
geniální tah. Novým papežem se stal konzervativní učenec, profesor teologie,
Evropan a Latinoameričan v jedné osobě. Čekám od něj, že bude víru restaurovat,
nikoli reformovat nebo vracet někam zpátky. Svět totiž ze všeho nejvíc potřebuje
oživit odumřelou schopnost věřit vůbec něčemu a žádný inovovaný produkt ho nespasí.
Všelijaké instantní „víry“ typu „snadno a rychle“ ho jenom vedou do záhuby.
Byť se mě to formálně netýkalo, prožíval jsem
konkláve s velikým napětím a obavami. Paradoxně většími než o nedávné volbě
našeho prezidenta. Ať se nám to líbí nebo ne, valná shromáždění OSN nebo summity
EU mají ve srovnání s konkláve dopad na osud světa asi jako výroční zpráva
baráčnické rychty.
A když pak ve středu 13. března ve čtvrt na
devět večer František I. vyšel na balkon, všechno to ze mě spadlo. Nic jsem o
něm nevěděl, nikdy předtím jsem ho neviděl, ale řekl jenom pár slov, a už mě
ujistil, že to byla šťastná volba.
Nemám pro to racionální vysvětlení a ani mě
nenapadne, abych ho hledal. Z toho člověka něco svítilo na plný pecky a já jsem
ten večer šel po dlouhatánské době spát s čistou myslí zbavenou tíživých
profánních starostí. Spal jsem jak zabitý, ráno vstal odpočinutý a napsal
tenhle článek.
Ptala se mě kolegyně - Co je nového?
OdpovědětVymazatOdvětil jsem - Zvolili papeže.
Ona na to - A koho to zajímá?
....
Křešťanů už dávno není jeden a půl miliardy! I v Itálii kde římský biskup je biskupem biskupů chodí do kostela jenom deset procent populace!
K Anonymnímu: Odkud čerpáte informace o deseti procentech? Mám zkušenost, že to tak nepůsobí, jste-li přímo v Itálii (nebo v Bavorsku apod.).
OdpovědětVymazatK blogu, hlavou církve oficiálně není papež, ale Ježíš. Vím, že to zní jako slovíčkaření, ale oficiálně to tak je. Anonymní to psal správně - papež je "jen" římským biskupem.
Jinak děkuji za podnětný článek. Vždycky rád sleduji myšlení lidí, kteří myslet dovedou. Mám pak pocit, že to s potenciálem křesťanství (jsem katolík, ale bohužel někdy mi to moc nejde přes zuby) není tak špatné, jak by se to mohlo na první dojem zdát.
S dovolením nasdílím.
Václav Vychytil
Myslím si, že v tomto příspěvku jsi vystihl velké společenství lidí, kteří nejsou dogmaticky vázáni na "články víry", tzn. nejsou "praktikující katolíci", přesto však "se tážou", což nemusí být nutně chápáno pouze ve filozofických souřadnicích (tj. souřadnicích kritického myšlení), které je u Tebe rovněž velmi silné,ale jako poukaz k něčemu, co je "nad tím vším" (záměrně ono transcendentno či zázrak, že jsme, či co si pod tím můžeme představit, říkám takto "neurčitě"). Navíc máš dar to zcela přesně a nešroubovaně a neukecaně zformulovat.
Vymazatjkč
Velmi dobře napsáno! Přihlašuju se k odebírání rss!
OdpovědětVymazatKde je najdu? :-)
My site - dárek k vánocům