Jídlo jako pohonná hmota

Dějiny lidstva jsou dějiny hladu. Malá část světa sice poslední půlstoletí řeší problémy s nadbytkem potravin, ale to je pouhá anomálie. Bohužel jsme si ji přestali uvědomovat a považujeme tento výkyv za normální stav. V důsledku toho si jídla vážíme čím dál méně. Buď jím plýtváme, a nebo ho taky považujeme za ztrátu času. Čím dál víc jíme při práci. A když už od ní vstaneme, máme potřebu tenhle „prohřešek“ nějak omluvit. Řekneme třeba: Musím doplnit pohonné hmoty.

Jenže tato hláška už dávno není nadsázka. Každým dnem přibývá potravin, které si víc než jídlo zaslouží nazvat pohonná hmota. A nejen to: z potravin se začaly vyrábět skutečné pohonné hmoty. A jako si člověk zkazí žaludek špatným či náhražkovým jídlem, ani motorům neprospívá palivo nastavované řepkovým olejem. Rychleji se opotřebovávají, zadírají se, víc smrdí a jsou méně výkonné.

Stroje kupodivu reagují úplně stejně jako lidé. Když mám čas a peníze a můžu si v poledne v klidu zajít na biftek, zvládnu odpoledne mnohem víc práce a udělám ji lépe, než když se odbudu gumovým rohlíkem a taveňákem, případně nejdu jíst vůbec. Auto taky jede podle toho, jak kvalitní benzín mu koupíte. Vždyť příprava směsí pro závodní vozy je učiněná alchymie.

Když není co jíst, zapojíme vynalézavost, co všechno by se dalo učinit poživatelným. Když je co jíst, tak zase mudrujeme, co je zdravé a co ne, a týráme se dietami. Nic proti dietě jako léčebné metodě, ale běda, když se jí zmocní ideologie. Pocházím z Jihlavy, kdysi silně německého města. Sice ne v takové míře jako Karlovy Vary, ale dostatečné na to, abych ji mohl prohlašovat za Sudety ve vnitrozemí. Táta mi kdysi vykládal o jednom německém agitátorovi, proslulé figurce města. I v zimě chodil v krátkých kalhotách a ke konci války, kdy skoro nic nebylo, pořádal po Jihlavě a okolí osvětové přednášky o škodlivosti brambor pro naše zdraví. Na bramborové Vysočině to muselo vyznít dvojnásob přesvědčivě. Mě zas několik agilních učitelů na základce poučilo, že nedostatkové banány beztak neobsahují žádné vitamíny. Stejné pitomosti, ovšem v sofistikovaném provedení, dnes mají rubriku v každém magazínu. Člověk by podle nich měl místo jídla strčit na pět minut dva prsty do zásuvky a dobít baterky.

Svým způsobem ovšem jídlo představuje pohonnou hmotu, ale tak jako benzínový motor nepojede na naftu, i živočichové fungují každý druh na to svoje a člověk to má navíc dost individualizované. Nic není zdravé nebo škodlivé šmahem pro všechny. Úředník se nepotřebuje ládovat jako dřevorubec a těžce pracující dělník zase nemůže jíst jako manekýna.

Patrně nejstarší zásady zdravé výživy a pravidla hygieny potravin najdeme v 3. a 5. Knize Mojžíšově. Na svou dobu jsou vymyšlena dobře a v starozákonních klimatických podmínkách platí dodnes. Však taky muslimské stravovací příkazy jsou prakticky totožné s židovskými. Prorok Mohamed těžko mohl vymyslet něco úplně jiného, aby to tam fungovalo, a tak opisoval od Mojžíše. Kdyby Ježíš k Poslední večeři uspořádal vepřové hody, nejspíš by v tom vedru zkolaboval i se svými učedníky dřív, než by ho stačili ukřižovat.

Uvařit si košer doma ze základních surovin není žádná věda, akorát se zamaže víc nádobí. Ale co si má počít advokátní koncipient, jenž teprve střádá na to, aby se mohl oženit a měl mu kdo připravovat šabatovou večeři? Tatínek ho poslal na praxi do jiného města k svému někdejšímu spolužákovi a ten pochopitelně na mladíka dohlíží nejen co do odbornosti, ale taky jestli nepolevuje ve víře. Pan šéf má vystaráno, manželka mu ráno zabalila košer svačinu s sebou. Koncipient by se taky rád nasvačil, ale čím v dnešní éře polotovarů a prefabrikátů? Teoreticky si může koupit naproti u řezníka kuřecí párek nebo vedle u hokynáře dva pišingry. Ale může vědět, co je v tom párku navíc kromě kuřecího masa? Nemluvě o tom, z čeho se dnes taky dělají pišingry. Gój, který chce jíst zdravě a třeba si i zaplatí výživového poradce, je na tom stejně. Než v dnešním hypermarketu, kde položky sortimentu jdou do tisíců, objeví něco, do čeho může bez obav kousnout, tak umře hlady.

Současné technologie umožňují oboje: přeměňovat opravdické potraviny na pohonné hmoty – stejně jako vyrábět potraviny ze surovin, které k jídlu vůbec nejsou. S touto možností jsem se poprvé setkal před padesáti lety. Na základní škole jsme v učebnici ruštiny měli článek o těžbě ropy v Sovětském svazu. Jmenoval se Konfety iz něfťi neboli Naftové bonbony. Vedle poučení, jak se z ropy vyrábí motorová nafta, petrolej, benzín i léky, článek popisoval rovněž experiment sovětských vědců založený nejspíš na tom, že ropa je surovina živočišného původu a že živočichové, z nichž vznikla, kdysi sloužili za potravu jiným živočichům, jak praví logika potravního řetězce. Je-li tedy ropa organická hmota, proč by se z ní nemohla vyrobit nějaká pochoutka i pro nás?

Tahle vzpomínka příslušníka generace, které slibovali, že ještě bude žít v komunismu, se mi vybaví pokaždé, když si v obchodě nasadím brýle na čtení a luštím drobounké písmo, z čeho že je ten pamlsek vyroben. Rozum zůstává stát. Na jedné straně nevíme, co s nadbytkem opravdových a kvalitních potravin, a tak z nich vyrábíme pohonné hmoty, a na druhé straně vyrábíme jídlo z něčeho, co by přeměněno na pohonné hmoty muselo po pár kilometrech zadřít motor i u sovětského tanku. A že legendární T 34 rozhodně nebyly fajnovky a vydržely neuvěřitelné.

Technická i ekonomická nesmyslnost biopaliv se prokázala ještě před jejich povinným zavedením. Jenže Brusel má bohužel jednou společnou vlastnost s Vatikánem: Svatý stolec si přizná omyl nejdřív za sto let a teprve za dalších pět set ho odvolá. Těšme se na svatořečení Mistra Jana Husa k 600. výročí jeho upálení. Ale zrušení biopaliv se moje generace nedožije.

Morální stránkou potravinářské politiky se pak euronadšenci všech sedmadvaceti zemí už vůbec nezabývají. K výrobě podílu biopaliva v nádrži, kterou evropská rodina projezdí za víkend, je totiž zapotřebí obilovin a olejnin, z kterých by si početná rodina tam, kde se chodí pěšky, třeba v Indii, napekla placky na celý týden. I zarytý ateista musí uznat, že vyrábět z jídla palivo pro auta je donebevolající rouhání a bezbožnost. Že to není košer, nýbrž trejfe.

Hebrejské slovo košer přešlo do našeho slovníku a používáme ho v přeneseným smyslu, když je něco čisté a podle pravidel. Ale pořád v něm cítíme nebo aspoň tušíme náboženský rozměr, tedy že na tu správnost dohlíží něco vyššího. Méně známé je antonymum trejfe. Ale zní tak výstižně, že ho pochopíme i bez překladu. Vyrábět z potravin pohonné hmoty je pak přímo arcitrejfe. Žijeme však v 21. století a náboženské příkazy na nás už dávno neplatí. Proto nám taky žádný Hospodin nic nenalajnuje.

Musíme se tedy globálnímu Tricatelovi postavit sami. Luis de Funès možná netušil, když v roce 1976 točil Křidýlko, nebo stehýnko, že to bude prorocký film. Tricatel se v něm jmenuje král motorestů a závodních jídelen, jenž se chystá zlikvidovat tradiční francouzskou kuchyni a nahradit ji potravními prefabrikáty, které vyrábí na běžícím pásu. Luis de Funès zde hraje znalce a zastánce francouzské gastronomie a svádí s Tricatelem boj na život a na smrt.

Takže, kudy na to? Když chce někdo zhubnout, dostává se mu často bodré rady: „Přestaň žrát a začni jíst.“ Analogicky můžeme říct: „Přestaňme doplňovat pohonné hmoty – a jezme.“ Menší množství kvalitního jídla, na němž si navíc pochutnáme, nás nasytí víc než trojnásobná porce od Tricatela. Ten je levnější jen zdánlivě a v přepočtu na podíl skutečných živin je dokonce předražený. Občanský postoj přece zaujímáme i tím, co si koupíme a co spojeným Tricatelům všech zemí necháme na skladě.

Moje babička celý život důsledně bojkotovala náhražky. Však taky zažila jejich vynález. Byla ročník 1904 a dožila se roku 2000. Něco tedy pamatovala. V Sarajevu zastřelili následníka trůnu týden potom, co oslavila desáté narozeniny. Jako dcera pekaře byla zvyklá na poctivé pečivo a jídlo vůbec – a největší trauma ze světové války pro tu malou holku představoval margarín, kterým se nahrazovalo máslo. Po zbytek života jí nesměl margarín přes práh. Stačilo jí to slovo jenom slyšet, a válečné trauma ožilo. V 50. letech mě jako malého kluka brávala do fronty na máslo, které se prodávalo po jedné kostce, abychom dostali dvě, protože s margarínem by na bábovku nikdy nezadělala. Dlouho jsem nad tím kroutil hlavou, přežít se přece dají horší věci než margarín. Sám jsem ho zkusil až po Vítězném listopadu, když se k nám začalo dovážet nové zboží. Podlehl jsem reklamě, že je to zdravé a chutné, a koupil si proslulé umělé máslo, které tehdy děsně frčelo. Namazal jsem si s ním rohlík, jednou do něj kousl, vyplivl a slavné pseudomáslo jsem vyhodil. A rozjel se do Jihlavy říct babičce, že s tím margarínem měla pravdu.

Strach, jestli bude co jíst, je odjakživa nejúčinnějším nástrojem vydírání, nátlaku a manipulace. My v tomto strachu naštěstí už dlouho nežijeme, a zřejmě proto nám uniká, že manipulovat společností pomocí jídla lze i jinak: rozhlédněte se a pohlédněte na to nekonečné doporučování, přikazování a zakazování, co máme a co nemáme jíst. Kolik lidí kolem vás uvěřilo, že nefalšované máslo a skutečný cukr jsou jedy.

Půlhodinová polední přestávka opravdu stačí jenom na doplnění pohonných hmot. A když místo abychom se najedli pouze doplňujeme pohonné hmoty, stávají se z nás stroje – a stroje vždycky někdo řídí nebo ovládá. Globalita má dnes v rukou technologie, které dokážou stroj naprogramovat tak, aby si o sobě myslel, že myslí a koná z vlastní vůle. Zamyslete se nad tím, až si při teambuildingu půjdete týmově doplnit pohonné hmoty k Tricatelovi.