15. března 2013

Habemus Papam!

Ten zhruba měsíc od nečekané abdikace Benedikta XVI. do zvolení Františka I. se na naší scéně vyznačoval publicistickou bezradností a nezájmem. Nazval bych to mediální sedisvakancí. Jako by nikomu nedocházelo, že kdo stojí v čele katolické církve, je pro fungování světa milionkrát důležitější než kdo zrovna předsedá OSN.

Když se konspirační teorie ukázaly jako liché a donekonečna omílané pedofilní skandály už nudily, Vatikán z mediální mapy opět zmizel a vrátil se až se senzacechtivými spekulacemi, jestli příští papež bude černoch, homosexuál nebo dobře utajený satanista. To by totiž zase bylo o čem psát a žvanit.

Naši jinak přeoprsklí mediální mudrlanti vybouchli na celé čáře. Zřejmě si uvědomili, na jak tenký led by se museli vydat, ale ani to je nepřimělo poučit se o základních věcech a pojmech. Papeže volilo „takzvané“ konkláve, jak důsledně psali na „takzvaném“ idnes.cz. Česká televize nechala při zprávách v malém okénku čadit bílý dým a urputně dojížděla připravenou reportáž. Tak jsme po dvou minutách ignorace kouřového signálu přepnuli na TV Noe, kde přenášeli dění ve Vatikánu, a přes hodinu se nořili do atmosféry nadějeplného očekávání.

Aby byly jasné moje souřadnice: jsem formálně pokřtěn, ale ne u katolíků. Prohlašuji se za kacíře a svůj vztah k Bohu definuji jako bergmanovský. Stejně jako slavný filmař, pastorský synek, se s Bohem přu, když už na mě přijde potřeba se s ním vůbec bavit. A k otázkám víry se pochopitelně nevyjadřuji z pozice teologa, nýbrž člověka, jenž celý život hledá pevný bod, kterého by se podržel.

Katolík mi teď může vytknout, že kecám do něčeho, co mi nepřísluší. Možná, ale papež přece není pouze vnitrokatolická figura. Má význam nejen pro jednu a čtvrt miliardy katolíků. Má ho přinejmenším pro celou euroatlantickou, tedy moji civilizaci. A spoluurčuje její směřování. Proto je mi do toho zatraceně hodně.

Na co se nový papež zaměří, to se dotkne i bezvěrců a protestantů, ba i židů a muslimů. Vatikán prostě je mocný politický faktor. Z konkláve totiž také mohl vzejít představitel „teologie osvobození“, tedy sociální aktivista, pro nějž je teologie podružná, nebo fanatik usilující o návrat středověku a upalování kacířů.

Z mého laického pohledu druhý vatikánský koncil před půl stoletím odstartoval program přibližování Boha lidem. Jan Pavel II. tento program dokončil a Benedikt XVI. přenastavil výhybky, neboť nadešel čas přibližovat lidi zpátky k Bohu. Ve svém věku už asi neměl sílu na tuto novou kolej vypravit vlak. A zřejmě vytušil (poznal, dostalo se mu osvícení), že právě teď je příhodná situace, aby rozložení sil v konkláve zvolilo toho správného a jedině povolaného vlakvedoucího.

Je-li tomu tak, Benediktovi XVI. se podařil geniální tah. Novým papežem se stal konzervativní učenec, profesor teologie, Evropan a Latinoameričan v jedné osobě. Čekám od něj, že bude víru restaurovat, nikoli reformovat nebo vracet někam zpátky. Svět totiž ze všeho nejvíc potřebuje oživit odumřelou schopnost věřit vůbec něčemu a žádný inovovaný produkt ho nespasí. Všelijaké instantní „víry“ typu „snadno a rychle“ ho jenom vedou do záhuby.

Byť se mě to formálně netýkalo, prožíval jsem konkláve s velikým napětím a obavami. Paradoxně většími než o nedávné volbě našeho prezidenta. Ať se nám to líbí nebo ne, valná shromáždění OSN nebo summity EU mají ve srovnání s konkláve dopad na osud světa asi jako výroční zpráva baráčnické rychty.

A když pak ve středu 13. března ve čtvrt na devět večer František I. vyšel na balkon, všechno to ze mě spadlo. Nic jsem o něm nevěděl, nikdy předtím jsem ho neviděl, ale řekl jenom pár slov, a už mě ujistil, že to byla šťastná volba.

Nemám pro to racionální vysvětlení a ani mě nenapadne, abych ho hledal. Z toho člověka něco svítilo na plný pecky a já jsem ten večer šel po dlouhatánské době spát s čistou myslí zbavenou tíživých profánních starostí. Spal jsem jak zabitý, ráno vstal odpočinutý a napsal tenhle článek.

4 komentáře:

  1. Ptala se mě kolegyně - Co je nového?
    Odvětil jsem - Zvolili papeže.
    Ona na to - A koho to zajímá?

    ....
    Křešťanů už dávno není jeden a půl miliardy! I v Itálii kde římský biskup je biskupem biskupů chodí do kostela jenom deset procent populace!

    OdpovědětVymazat
  2. K Anonymnímu: Odkud čerpáte informace o deseti procentech? Mám zkušenost, že to tak nepůsobí, jste-li přímo v Itálii (nebo v Bavorsku apod.).

    K blogu, hlavou církve oficiálně není papež, ale Ježíš. Vím, že to zní jako slovíčkaření, ale oficiálně to tak je. Anonymní to psal správně - papež je "jen" římským biskupem.

    Jinak děkuji za podnětný článek. Vždycky rád sleduji myšlení lidí, kteří myslet dovedou. Mám pak pocit, že to s potenciálem křesťanství (jsem katolík, ale bohužel někdy mi to moc nejde přes zuby) není tak špatné, jak by se to mohlo na první dojem zdát.

    S dovolením nasdílím.

    Václav Vychytil

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím si, že v tomto příspěvku jsi vystihl velké společenství lidí, kteří nejsou dogmaticky vázáni na "články víry", tzn. nejsou "praktikující katolíci", přesto však "se tážou", což nemusí být nutně chápáno pouze ve filozofických souřadnicích (tj. souřadnicích kritického myšlení), které je u Tebe rovněž velmi silné,ale jako poukaz k něčemu, co je "nad tím vším" (záměrně ono transcendentno či zázrak, že jsme, či co si pod tím můžeme představit, říkám takto "neurčitě"). Navíc máš dar to zcela přesně a nešroubovaně a neukecaně zformulovat.
      jkč

      Vymazat
  3. Velmi dobře napsáno! Přihlašuju se k odebírání rss!
    Kde je najdu? :-)

    My site - dárek k vánocům

    OdpovědětVymazat