7. ledna 2014

Dodatek o stěhování národů

K blogování mě vyhecovala manželka, abych se vykecával taky někde jinde a dal na chvíli pokoj. Nejsem publicista z povolání tlačený uzávěrkou. Jsem literát, a když se občas chvilku nemusím starat o obživu a něco mě napadne, tak to v klidu sepíšu a upozorním okruh přátel na svůj nový opus. Mého posledního příspěvku o neexistenci Palestinců si kupodivu všiml i celostátní BabišPress.

Autor článku v BP Dnes zkoumal náladu v obyvatelstvu a pohoršil se na mou adresu: „Palestinci prý jako národ neexistují. Nevymýšlím si – i tento názor se objevil na českém internetu.“ Celé si to můžete přečíst tady. Nepřekvapuje mě to, odpozoroval jsem už dávno, že chytat za slovo umí kdejaký blbý novinář, kdežto uchopit za myšlenku je makačka na bednu hodná filosofa. 

Nuže, vždycky jsem vyjadřoval výhradně svůj vlastní názor a nikdy nebudu dělat nic jiného. Stává se, že s mým názorem souhlasí i další lidé, a to mě samozřejmě potěší. Na druhou stranu mi vždycky bylo a bude šumafuk, co o mně soudí odpůrci. Jistě, taky jsem v životě párkrát názor nebo postoj změnil poté, co se má znalost věci ukázala být nedostatečnou a dostalo se mi fundovaného poučení. 

Ale nehodlám polemizovat s někým, a už vůbec ne se před ním obhajovat, kdo mi upírá právo myslet si to, co si myslím. Já vím, proč si co myslím, a dokud to nevím, tak nic neříkám. O znalost věci totiž v těchto sporech nejde. Vlastně jde, ale v jiném smyslu. Upírači na rozdíl ode mě o tom, k čemu jsem se vyjadřoval, zpravidla věděli úplný hovno a poznání bylo až to poslední, čeho svými filipikami chtěli dosáhnout. 

Jsem z toho paf, ale někdy si vážně připadám jako za bolševika. Jistě, nikdo mě za můj názor nezavře, ale hysterické nasazování psích hlav pod praporem politické a všech dalších korektností mi kolikrát připomíná běsnění proti chartistům. Akorát se dnes neříká, že se něco nesmí, nýbrž že se to nesluší, že je to nepatřičné, že to není korektní etc. 

Podle mě člověk, který vůbec je schopen si něco myslet, má svatou povinnost šlápnout do hovna, vrazit klacek do vosího hnízda a dupnout ikoně na kuří oko. To je poslání myslitele. Na korektní, „patřičná“ slova zde máme inflaci elegantních a sofistikovaných papoušků vystudovaných na renomovaných světových universitách. Dřív na tyhle hovadiny stačil VUML. 

Zkrátka a dobře, zase jeden mistr kozy v disputaci o voze přelétl můj článek, aniž by se nad ním obtěžoval zamyslet, a uvedl mě jako příklad vyvrhele, jenž upírá národům právo na sebeurčení. Tak aby bylo jasno, národům toto právo rozhodně neupírám. Ale odmítám ho přiznat teroristické organizaci, byť její představitelé byli korunováni Nobelovou cenou míru. 

Všechny národy odněkud přišly, v tom zase má pravdu jeden polemik přímo na mém webu. Jenže období stěhování národů je šerý dávnověk. A hlavně se tehdejší hordy a kmeny teprve při tomto stěhování začaly formovat v něco, co se až později dalo nazvat národem. Pokud se nedokázaly transformovat v národ, zanikly a rozplynuly se ve zdatnějším obyvatelstvu. 

Tento proces neprobíhal na celé zeměkouli současně. Co bylo proboha u nás, když v Egyptě stavěli pyramidy! Korán vznikl asi 300 let po zničení Alexandrijské knihovny a je na něm zatraceně znát, že Prorok neměl kde studovat. V afrických a jihoamerických pralesích proměna kmenů v národy možná neproběhla dodnes. 

V moderních dějinách se už národy nestěhují, ale zato jsou vystěhovávány. Pověstné jsou Stalinovy transfery neruských národů v Sovětském svazu, nacisté zase plánovali vystěhovat neasimilovatelné Čechy a Poláky někam za Ural. 

Spousta národů a etnik v průběhu dějin zanikla nebo se scvrkla do rezervace, třeba Lužičtí Srbové. A kde jsou legendární Keltové nebo Etruskové, které prokazatelně nikdo nevyvraždil a nesežral? V části naší genové výbavy, jak ukázaly poslední výzkumy. 

U některých skomírajících národů však nastala renesance díky ideji národního státu, kterou hlásali němečtí romantici inspirovaní učením Johanna Gotfrieda Herdera (1744—1803). Stavěli na něm i naši národní obrozenci. Doposud však počítáme jenom národy žijící na domovském území. Židé rozptýlení po Evropě tvořili zvláštní kategorii a čeští ani němečtí obrozenci s nimi ve svých obrodných plánech nepočítali a jejich právem na sebeurčení se nezabývali. 

Židé ovšem dokázali pozoruhodnou věc. Za dva tisíce let bez vlastního území se ani přes pozdější značnou sekularizaci nerozplynuli a zůstali i v diasporách sami sebou nezávisle na vynálezu národního státu. Paradoxně i proto, že museli žít v ghettech, ale hlavně díky svému náboženství a kultuře. 

A poněvadž se jim postavení občanů druhého řádu už zajídalo a o jejich integraci nebyl zájem, vymysleli na konci 19. století sionistické hnutí a nadšenci z jeho řad se začali stěhovat do Palestiny, poněvadž v Evropě o ně nikdo nestál. 

Přicházeli do vybydlené země, postavili první kibucy a začali zúrodňovat poušť. Místní Arabové si ťukali na čelo, co že to ty blázny popadlo. Leč podařilo se a Arabové jim pochopitelně začali závidět. Tak to v dějinách je, že když někdo něco vybuduje, hned si na to jiný brousí zuby. A co barbaři už vůbec nepromíjejí – vzdělaní evropští sionisté přinesli do Palestiny civilizaci. 

Tím se konečně dostávám k jádru věci: Palestina jako geografický termín a státoprávní územní jednotka existovala od roku 135 do roku 1948. Poté se rozdělila na Izrael a Jordánsko. Za 1813 let úřední existence Palestiny se v ní po vyhnání Židů vystřídalo rozmanité obyvatelstvo, ale nikdy v ní nežili Palestinci. Z toho prostého důvodu, že neexistovali. Ti, podle nichž Římané pojmenovali území ukořistěné Židům, tedy Pelištejci či Filištíni, někam vysublimovali pravděpodobně už ve 4. století před naším letopočtem. 

Židé se zkrátka vraceli domů a svět je v tom po druhé světové válce vehementně podporoval, aby od nich měl konečně pokoj a taky aby svoje černé svědomí neměl tolik na očích. OSN tehdy zdatně ukecával mladý diplomat Andrej Gromyko, pozdější dlouholetý ministr zahraničí SSSR. Stalin plánoval, že se Izrael stane socialistickým státem. To mu nevyšlo, a tak se ze sionisty se stala nadávka. U nás ji poprvé použili v procesu s Rudolfem Slánským. 

První Palestinci se objevili až čtvrt století po úředním zániku Palestiny a pár let po šestidenní válce z roku 1967, když už bylo jasné, že Izrael dobyté jordánské území nevrátí. Právem, poněvadž byl napaden. Hranice států se mění v důsledku válek, taková už je logika dějin. A Izrael je v permanentní válce ode dne svého vzniku. Československo povstalo z trosek první světové války a po té druhé bylo okleštěno svým osvoboditelem. Proti sovětské anexi Podkarpatské Rusi nikdo ani necek. 

Na inkriminovaném izraelském území zůstali Arabové, a ti měli dvě možnosti: odstěhovat se o kousek dál do stamilionového arabského světa, jehož náboženskou povinností bylo přijmout je, a nebo se chovat slušně a naučit se žít v oáze svobody a demokracie – pro vlastní dobro. Nutno zdůraznit, že v případě arabského vítězství by Židé na vybranou neměli. Muslimové se chystali dovršit „konečné řešení“ započaté nacisty. 

A ještě jedno si musíme ujasnit: Arabové jsou početný národ a obývají celou řadu státoprávních celků. Jejich společnou identitu tvoří islám, státní příslušnost nehraje podstatnou roli – pokud se ovšem nedá šikovně využít k politické manipulaci. Palestinský velvyslanec v Praze byl etnicky „prachobyčejný“ Arab stejně jako zakladatel PLO Jásir Arafat. 

Výrok Goldy Meirové, že žádní Palestinci neexistují, si pamatuju přes čtyřicet let. Pro minulý článek jsem pátral po jeho zdroji a mimochodem narazil i na vyjádření protistrany, kterou jsem rovněž citoval. Myslím ono veřejné přiznání jednoho představitele PLO, že Palestinci jsou účelový výmysl. 

Ale poněvadž mám rád paradoxy, musím na závěr konstatovat, že Palestinci přece jen existují. S výhradou, že nejsou národ s právem na sebeurčení. Ti, kdo si dnes říkají Palestinci, jsou biologická zbraň vyvinutá v teroristické laboratoři a nasazená do boje za zničení Izraele.

5 komentářů:

  1. Autor si může myslet, že přinese-li někdo barbarům civilizaci, má právo si zabrat jejich zemi (je pravda, že Evropané si to mysleli v 15.-19. století celkem běžně). Taky by si mohl myslet, že má právo zabrat byt sousedovi dělníkovi, protože sám absolvoval fildu... Nicméně palestinští Arabové nebyli žádní barbaři, byť byli civilizačně pozadu za Evropany - byli zhruba stejně vyspělí jako všichni ostatní Arabové, akorát měli smůlu, že žili zrovna na místě, kam se stěhovali sionisté.

    Další poznámka se týká arabské identity. Je pravda, že většina Arabů je dnes muslimy, ale arabskou identitu ani dnes netvoří islám (stále přežívají nezanedbatelné menšiny arabských křesťanů a drúzů). Navíc Arabové vznikli už před islámem. Arabskou identitu proto tvoří spíše jazyk.

    Také není pravdivé autorovo tvrzení, že v moderních dějinách se národy nestěhují. Sami Židé přišlí do Palestiny ve 20. století jsou toho důkazem.

    A psát, že "ti, kdo si dnes říkají Palestinci, jsou biologická zbraň vyvinutá v teroristické laboratoři," je podle mne krajně nešťastné, urážlivé a možná až nezákonné. Lidé si obvykle svou etnickou identitu sami nevolí a nelze jim vytýkat, že se narodili do národa, jehož jsou členy. Ale především je to věcně nesprávné. Palestinská národní identita je nesporně mladá (podle Jamese Gelwina se její vznik datuje do meziválečného období). Ale vznikla rozhodně dřív, než se v Palestině začal rozmáhat teror, ten židovský i ten arabský.

    OdpovědětVymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  3. Dobrý den, autorem polemického článku, který na začátku zmiňujete, jsem já. Označujete mne nepřímo za BabišPress: To ovšem není fér, protože jsem MAFRA na základě vlastního rozhodnutí opustil, respektive ukončil zaměstnanecký poměr - a jedním z důvodů byl právě fakt, že MF DNES vlastní Andrej Babiš. Napsal bych to, co jsem napsal v Zápisníku v Kavárně (budu je psát externě do konce února) kdekoli jinde. Tudíž moje nevyřčené spojení s Babišem je, opakuji, nefér: a myslím, že to naznačuje i kvalitu Vašich dalších argumentů.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pánové, jádro problému tkví v tomhle: na celém světě, tedy i mimo Stát Izrael, žije asi 12,5 milionu Židů. Počet muslimů se odhaduje na 1,25 miliardy. Když k nim připočítáme euroatlantické antisemity, vychází nám na jednoho Žida přes tisíc přirozených nepřátel, jejichž náboženský nebo ideologický program hlásá zničit ho. Dalších pět až šest tisíc statistických obyvatel zeměkoule na statistického Žida kašle a nehne pro něj prstem.

      Stát Izrael je celou svou existenci ve válečném stavu, který nevyvolal, a musí se bránit všemi dostupnými prostředky. Nikdo mu nepomůže. I při různosti názoru všichni víme nebo si dokážeme spočítat, že „kdyby Arabové složili zbraně, na Blízkém východě zavládne mír. Kdyby složil zbraně Izrael, přestane existovat.“ Jenže tuhle definici pronesl Benjamin Netanjahu, a to holt někdo nemůže skousnout.

      Arabové se na rozdíl od Židů o svou národní existenci strachovat nemusejí. Jestli izraelští vojáci při šťárách po teroristech občas někomu srovnají chalupu buldozerem, to už obnáší válka. Když u ní zaklepou na dveře džihádisté, že tam potřebujou něco nebo někoho schovat, majitel ani necekne a udělá to, poněvadž jinak by ho zabili. Takže ať si na svou bídu stěžuje Alláhovi a Hospodina nechá laskavě na pokoji.

      Co se týče Babišpressu, šlechtí vás, pane Musile, že z něj odcházíte, ale to čtenář nemůže vědět. A noviny jsou značka a vyjadřují určité názory a postoje (nebo by aspoň měly). Není to už tak výrazné jako za první republiky, ale přece jen je patrný rozdíl, jak o stejné věci napíšou třeba Lidovky a jak Haló noviny. Je to tak v pořádku a novinář se nemá co divit, je-li zvenčí ztotožňován s hlavičkou, pod kterou publikuje.

      Samozřejmě mi vůbec nepřišlo na mysl, že by AB zasahoval zrovna do tohoto článku, ten má jiné starosti. O to víc mě uhodila do očí tendenčnost (nebo společně sdílená ideová platforma, s níž já nesouhlasím) v duchu těch, kdo vám cestu za poznáním umožnili. Tedy rozmazlení švédští levičáci, kteří už kolikátou generaci nepocítili zlo na vlastní kůži a nemuseli řešit skutečný problém. O to bezostyšněji tyjí z peněz nespravedlivě zdaněných poctivých kapitalistů a cancají o spáse v utopii multikulti. Té já nevěřím, a poněvadž mám zdravý pud sebezáchovy, cítím se muslimskou kolonizací Evropy ohrožen.

      Nepochybuji, že byste článek v nezměněné podobě uveřejnil kdekoli jinde, ale v „Židovských listech“ (ten název jsem si vymyslel) by vás s ním vyhodili, i kdybyste tu expedici podnikl na vlastní náklady. Tímto celou polemiku ze své strany uzavírám.

      Vymazat
    2. Jo, nepřátel mají Židé hromadu, to je pravda. Ale jaký smysl potom má snažit se jim přidělat ještě nějaké další navíc tím, že budete ze židovské pozice urážet národnostní cítění Palestinců?

      Vymazat