Soudě dle Klausova běsnění, s jakým se loučí s
prezidentským úřadem, se obávám, že takto by mohla znít poslední věta v
posledním rozkazu vydaném dosluhující hlavou státu, která je zároveň vrchním
velitelem ozbrojených sil. Nevím, u které zbraně si odkroutil základní
vojenskou službu, ekonomy zpravidla dávali k provianťákům, ale při nácviku
bojového poplachu musel být začleněn do jednotky zpětného odřadu.
Povinnou vojnu už nemáme, tudíž si napřed musíme
vysvětlit pojmy. Nejen vojáci základní služby, ale ani jejich velitelé se za
socialistického vojančení (moje služba vlasti se kryla se školním rokem
1976/77) nedovídali o vypuknutí války z nějaké diplomatické nóty, nýbrž podle
toho, do které fáze přerostl bojový poplach. A bojovým poplachem začínaly
všechny vojenské akce bez rozdílu.
Většinou se vyhlašoval jako buzerace a končil
nástupem a kontrolou plné polní před ubikací. Ale mohl pokračovat výjezdem
bojové techniky do záložního prostoru, polním cvičením a v poslední fázi
válkou. Vše záleželo pouze na tom, kdy někdo pískne konec.
Při poplachu má každý voják přesně určený úkol
podle definice, kterou jsem tenkrát objevil v jedné vojenské brožuře: „Armáda
je vzorový model organizace s neosobním pojítkem zajišťujícím maximální
efektivnost koordinované činnosti.“ Na výstižnější definici totálního bordelu
jsem od té doby nenarazil. Specifický úkol při poplachu má jednotka zpětného
odřadu. Zní to jako krycí název, ale ve skutečnosti jsou to zahajovači a
likvidovači z Havlovy „Zahradní slavnosti“ v jednom.
Do pole neodjedou úplně všichni vojáci. Někdo
musí v kasárnách zůstat, aby se o ně postaral. Pozhasínal, zavřel kohoutky a
uklidil svinčík. Ve vyšších fázích poplachu zpětný odřad expeduje do pole
proviant, výstroj, munici a techniku. A kdyby v případě války udatná lidová armáda
musela ustoupit, zpětný odřad provede likvidaci, aby se postupující nepřítel
neměl čeho zmocnit. Zbylí vojáci všechno užitečné snesou na hromadu, polijí
benzinem, vyhodí kasárna do povětří a vydají se na spořádaný ústup.
Od nového roku se nemohu zbavit dojmu, že
velet jednotce zpětného odřadu je jediná faktická moc, kterou major Klaus ještě
má. Humanitární část amnestie (prominutí lehčích trestů a propuštění starců nad
hrobem) byla zastíracím manévrem pro zajištění beztrestnosti jeho dosud
neusvědčených spojenců. A když hrozilo, že by nejtajnější dokumenty ve státě, k
nimž má přístup jenom prezident, měl předat Karlu Schwarzenbergovi, propadl
hysterii a raději se spojil se svým úhlavním nepřítelem Zemanem.
Naposledy zhanobil svého předchůdce Václava
Havla, bez něhož by byl dodnes bankovním úředníkem, a jeho nakumulovaná zloba
se zjevně dosud nevybila. Zbývají mu skoro čtyři týdny a vojáci, které jeho
novoroční poplach vyhnal z nástupu před ubikací, si teď v záložním prostoru,
což bývá provizorní tábor v lese, kladou znepokojivou otázku, jestli nakonec
přece jen nebude válka.
Zatím to vypadá, že Klausův zpětný odřad plní bojový
úkol na výbornou. A kdo jiný je povolanější umístit nálože a odpálit Hrad než
Klausův dvorní ranař Ladislav Jakl. Petr Hájek by těsně předtím mohl v
posledním PŠM (politické školení mužstva) pronést zaklínadlo a všechno to svést
na ilumináty. Exprezident si pak může říkat s klasikem: „Čo bolo, bolo. Terazky
som majorom.“ To jediné mu už asi nikdo nevezme.
Žádné komentáře:
Okomentovat