Odcházení (hlav státu)

V době Pražského jara 1968 jsem chodil do prvního ročníku gymnasia v okresním městě. Moji pozornost pochopitelně poutalo dění doma, ale jedné, spíš podružné zprávy ze zahraničí jsem si všiml. A zůstal paf. Končící americký prezident Lyndon B. Johnson se nechal slyšet, že až doprezidentuje, půjde učit někam na vysokou školu.

Slovo universita ve mně tehdy vzbuzovalo nábožnou úctu a to, že nějaký bývalý prezident si troufá přednášet studentům, jsem považoval za hanobení akademické půdy. Prezident, co je to za kvalifikaci? Co tam tak může učit? „Opovážlivost“ LBJ mě tehdy opravdu upřímně pohoršila. Ano, tenkrát jsem ještě neměl představu, co v Americe znamená „vysoká“ škola, a hlavně: o vzdělání prezidentů jsem měl povědomí v hranicích lido-demo rezervace.

Ale jo, věděl jsem, že Masaryk byl profesor – a proto prý taky dával střílet do dělníků, poněvadž mu byli cizí, jak mě škola v dětství poučovala. A u těch ostatních nám zdůrazňovali rukodělný původ. Gottwald byl truhlář, Zápotocký kameník, Novotný zámečník. Jejich odcházení bylo jednoduché: Gottwald a Zápotocký zemřeli v úřadě, Novotný byl sesazen, a tím pádem neměl nárok někde působit. Stáhl se do ústraní kamsi na Kolínsko a po zbytek života seděl v hospodě, hrál mariáš (to byla jeho jediná vášeň) a donekonečna vykládal strejcům u piva, že kdyby zůstal prezidentem, tak sem Rusáci nevlítli.

Časem jsem pochopil, že bývalý prezident a politik vůbec může i učit. Za tu dobu se etablovala politologie a další nové společensko„vědní“ obory, kde se může „akademicky“ vykecávat opravdu každý. Když nic jiného, je to aspoň jakžtakž důstojné zakončení životní kariéry. Michail Gorbačov pořádal přednášková turné. Zato vrcholně nevkusně se podle mě zachoval bývalý německý kancléř Gerhard Schröder. Předtím byl šéfem Volkswagenu a jako bývalá faktická hlava státu šel zase dělat manažera. A ještě ke všemu k Rusákům. Fuj, hanba!

Ale vraťme se k nám. Ludvík Svoboda byl rovněž „sesazen“ – pro zdravotní nezpůsobilost – a už jenom čekal na smrt. Husák abdikoval ve vysokém věku a zemřel přesně dva roky po Vítězném listopadu. Kdo ví, jestli za tu dobu vůbec stačil uspořádat písemnosti a načrtnout paměti. Otázka, co bude dělat prezident, až mu vyprší funkční období, se poprvé začala přetřásat s nástupem Václava Havla. Jestli se nepletu, dokonce s tím začal on sám, že to přece není normální, aby hlava státu odcházela z Hradu rovnou na Slavín, a nebo do propadliště dějin, případně na popraviště.

Ale Havel se o sebe postaral sám. Vrátil se k psaní a morálně-filosofických aktivit mu beztak zůstalo až nad hlavu. Václav Klaus na začátku své politické dráhy jednou žertem odpověděl na dotaz, co bude dělat, když se mu ekonomická reforma nepovede a on jako politik skončí: „Půjdu učit na nějakou zahraniční universitu a budu přednášet o tom, proč se mi to nepovedlo.“

Jenže to bylo víc než před dvaceti lety a obávám se, že už se s takovým závěrem života nespokojí. Nemluvě o tom, že zrovna tohle už opravdu nikoho nezajímá. A že by se Klaus odebral do ústraní psát paměti, na to je příliš vitální a ambiciózní. Stanout znovu v čele politické strany nebo se opět stát předsedou vlády je degradace. Tak trochu jako když si bývalý ředitel přivydělává k penzi ve vrátnici svého podniku. Toho si je Klaus dobře vědom.

Už nějakou dobu se tváří tajuplně, jako že nějaký plán má, a mnoho důležitých lidí z toho teď má bezesné noci, odkud že to Klaus hodlá do všeho kafrat. Domácí rybník byl makroekonomovi vždycky malý a taky v něm dupal jako slon v porcelánu. Pokud jsem s ním občas souhlasil, šlo vždy o zahraničněpolitické otázky. Co je dnes ta slavná Lisabonská smlouva? Zapomenutý fascikl právnického blábolu.

Klaus by byl ideálním představitelem Evropské unie místo van Rampuly nebo jak se ten nikým nevolený nýmand jmenuje. Jenže to by ji Barroso a spol. radši prodali machometánům. Mohl by však napsat fundovanou knihu „Jak reformovat EU“ a bylo by to i záslužné. Ovšem to znamená zalézt na dlouho do pracovny a nikde se nepředvádět. Pochybuji, že to vydrží. Ale mohl by se tím proslavit, poněvadž jeho dílo by se určitě dostalo na „index librorum prohibitorum“. A třeba by mu knihu solidárně pokřtil Salman Rushdie, jehož návštěvu v Praze si Klaus kdysi hrozně moc nepřál.

Inu, s řediteli zeměkoule je odjakživa těžké pořízení a zbavit se jich – přímo nad lidské síly. Podotýkám, že „ředitel zeměkoule“ není funkce, nýbrž diagnóza. A dost rozšířená, může jí trpět třeba školník. Určitě jste na takové lidi v životě narazili.

Zatím je jisté pouze to, že Václav Klaus nikam nezmizí. Bonmot s emigrací snad nikdo nebral vážně. Vlastně o nic nejde, ale přece jen mě na budoucím osudu bývalého prezidenta znepokojuje fakt, že nerudovská otázka „kam s ním“ zaměstnává nezdravě mnoho lidí. I to je výpověď o stavu společnosti a duchovním klimatu. Koneckonců, s exprezidentem to není tak jednoduché jako se slamníkem.